Rok 2021 – zpověď – osobně a otevřeně :
V listopadu roku 2020 jsem prohlásila, že chci svůj život rozehrát jinak a na tom jsem začala od ledna roku 2021 pracovat. Počínaje rozhodnutím vstoupit do koučovacího kurzu, který stál 80 000,-, takže jsem se nebála do sebe investovat, to je další věc, kterou jsem u sebe změnila.
Tento kurz mi poskytl proniknout do perspektivy života, kterou jsem do té doby prožívala jen „teoreticky“. Stoupla jsem si do své síly a oslovovala potenciální klienty. Bavilo mě „hrát si na podnikatelku“. Byla jsem motivovaná a inspirovaná. Pochopila jsem, že prostředí je pro úspěch velice důležité, také spojit se s lidmi, kteří jsou podobně zaměření. Začal se měnit můj svět okolo a trošku se rozhýbaly řady mých přátel. Začala jsem více rozumět sama sobě a dostala jsem se do fáze, kdy věci kolem sebe reflektuji dříve, než se stanou. Pomocí meditací a energetického čištění se moje semínka zasazená na začátku roku, začínají objevovat, prorůstat do reality.
Baví mě na sobě pracovat a posouvat se dopředu, i když to znamená, že občas musím prolézt nějakou „sračkou“, a třeba že to i bolí. A hodně. Po koučovacím kurzu, kdy jsem pochopila, že první musím posunout sama sebe a až potom mohu posouvat ostatní, proto jsem dokončený kurz a dovednosti uložila prozatím do skříně, jsem se rozhodla věnovat se něčemu co charakterizuje moji duši mnohem více – umění. Dopomohl mi k tomu jeden jediný koučovací rozhovor s profesionálem. Pouhých 20 minut, které můj život nasměřovaly tam, kde jsem vždycky chtěla. Tolik stačilo odvahy – odvahy načerpané za 20 minut. Malovala jsem, a se svou malbou jsem šla ven. Dostávaly se ke mně i zakázky obrazů přímo na míru, u čehož jsem objevila, že mě tahle spolupráce velice obohacuje. Měla jsem svou první výstavu v hospůdce, kde jsem pracovala. Něco se prodalo a z toho jsem měla opravdovou radost. „Pane božeeeeee, můj obraz bude někomu doma viset na stěně, uaaaaaaa.“ Ano až taková radost, to vždy byla.
Lehce jsem rozjela propagaci na sociálních sítích, šla svým tempem, kterým kráčím stále. Na této cestě jsem objevila jednu spirituální mentorku, která mi změnila svým přístupem a programem život – opět jsem si dovolila do sebe investovat nemalou částku a začala na sobě zevnitř intenzivně pracovat. To vyvolalo střídavé vlny naděje a deprese. Objevila jsem vzorce, bloky, traumata a nechala velkou část přes sebe odejít. Rozvinula jsem svou spiritualitu, která ve mně odjakživa je. Vlastně je v každém z nás. 
Nicméně jsem se přestala za to stydět, a naopak jsem ji začala využívat tam, kde to má smysl. Takže to máme koučovací kurz, malbu, spirituální vývoj, práce na svém mindsetu a spoustu sraček, přes které jsem lezla na kopec.
Místy se zdálo, že to nemá absolutně smysl. Avšak na konci října 2021 jsem se zúčastnila Open Art Festu v Praze, který se pro mě stal milníkem. Narazila jsem tam na své zbylé vnitřní bubáky, kteří nebyli zrovna malí. I přes veškerou svou snahu, jsem si uvědomila, že se stále nedokážu docenit, sama sebe. Takže velké téma – sebehodnota. A to mě na pár týdnu odrovnalo. V depresích, kdy mi mojí bubáci našeptávali ošklivé věci, jsem setrvala pár dní, možná i týdnu. Nechápala jsem, že díky tomu, že jsem si tohle uvědomila, že jsou to jen bubáci, kteří nemají pravdu, jsem je zhmotnila, dala jim prostor vypovídat se a potom – potom mohli odejít. V těchto chvílích mi pomohl hlavně můj přítel, který svou stabilitou poskytl i mě pevnou půdu pod nohama, a na jehož rameni jsem se mohla vyplakat ze svých traumat. Děkuji.
Rozhodně to bylo pro mě znamení toho, abych se rozptýlila a přestala na nějakou dobu řešit svůj vnitřní svět a své sny. Prostě na chvíli si vydechnout. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Rozptyl dal prostor tomu, aby se veškerá má roční práce na sobě, konečně mohla vstřebat do mé reality. Jak té vnější, tak vnitřní. Odjela jsem do Prahy, na chvíli. Za tuhle možnost vděčím své dobré kamarádce, která i přesto, že neměla jednoduchý rok, ve kterém hlavně postrádala svůj prostor, mi hned potom, co si pronajala poprvé byt jen sama pro sebe, otevřela dveře a nechala mě u ní bydlet. Děkuji.
Příběh pokračuje. A já se nestačím divit, tomu co zažívám a jak se cítím, kam se to posouvá (nejen v mojí hlavě). 
Ale pokračování je už víc než v přítomném čase (rozumíte tomu? 
), a tak si ho nechám zatím pro sebe. Jen mohu říci, že je skvělé, když něco chcete a přejete si to, tak do toho jít a nenechat se odradit počáteční, mnohdy tou nejtěžší fázi.
Co jsem se naučila na své cestě? Že pokud chcete změnit svůj život, musíte změnit svůj přístup – miluj život a život bude milovat Tebe. Nemůžete se chovat stejně a čekat jiné výsledky. Není to o tom, myslet si, že pozitivní myšlení vám zachrání život, o tom to vůbec není. Život nebude vždy jen procházka růžovým sadem, a to je třeba přijmout, přijmout tyto cykly a vědět, že přes bolest přichází růst. Pokud vás trápí „černá“ myšlenka, není to o tom potlačit ji a v duchu si opakovat „bude to dobré“, ba naopak, je to o tom podívat se na ní pořádně z blízka, tak z blízka až vás přestane děsit.
Byl to silný rok a já se na jeho konci cítím jako vítěz a komu za to vděčím? Sobě. Teď už to vím. Je důležité umět dát sám sobě lásku, pochopení, podporu. Když to dáte sobě, dokážete to dát i ven a dokonce, jako velký bonus to budete i získávat ze všech stran. Tak pojďme na rok 2022. Už se těším. Tento příběh zachycuje jen z části mou cestu a snad vám něco předá, nebo vás, a to bych si moc přála, inspiruje. Vaše Francheska